Poprvé jsem v tomto městě na Vysočině byla v roce raz dva. Tím míním, že to bylo již hodně dávno. Zážitek nic moc. Měli jsme při cestování vlakem v Brodě asi dvě hodiny na přestup. Nenapadlo nás nic lepšího, než že zajdeme do města.... Děti byly malé, slunce pálilo a z nádraží na náměstí nám cesta trvala věčnost. Tam...
Lávka přes řeku. Na jedné straně Morava, na druhé Čechy. Jenže za nějakou chvíli přejdete znovu, a pak znovu, a zas... neb řeka Svratka krásně meandruje a dokonce vytváří mokřad, který si vysloužil být chráněnou krajinnou oblastí kvůli množství vzácných druhů ptactva. Nic zvláštního jsme zde neviděli, ale oni tam ti bahňáci budou, jistě samice sedí...
Naposledy se vrátím k našemu pobytu v Alpském městečku Niederau.
Na naší zimní dovolené v Alpách jsem byla průzkumnicí. Íčko, tedy informační centrum, jsem nikde nenašla, do kopců cesty taky nebyly zřejmé, po silničkách k vysokohorským salaším (a vilám) mi to připadalo poněkud bez nápadu, z kopců se mi nechtělo (abych pak nebloudila v hlubokém údolí sama a nemusela zpět do kopce). Zbývá silnice mezi městečky,...
Znáte to. Vládu nad počasím drží ZIMA (teď konkrétně únor). Ovšem tento týden to vypadalo, jakoby již Únor předal žezlo Březnu a začalo jaro. Maruška tehdy u Dvanácti měsíčků honem natrhala v horách fialky a rychle se s nimi vrátila domů. Zas byl sníh a mráz. (Tehdy v pohádce vládl Leden, jenž propůjčil na chvíli svou vládu Březnu, no a...
Vím, to O je někde v symbolech nebo v klávesových zkratkách... počkám, až se vrátí Kája domů. Tvrdím, že má velkou hlavu a všechno ví (a je to pravda). To O potřebuju k správnému napsání místopisného názvu!
Představte si, že chcete malá vnoučata vzít někam na pár dní v létě, a nemyslíte tím domů. Vnoučci jsou ze stejného města jako prarodiče, tak domov není přeci to nejzáživnější. Tam to již znají...
Důvody jsou dva. Především si chceme užít děti, že, a pak trochu odlehčit rodičům.
Každé město by mělo mít park. Parky. Nemyslím tím vnkovní hřiště proděti, ale opravdovou přírodu vkusně kultivovanou...
Tuto větu pronesl můj Kája, když jsme konečně dojeli do dnešního cíle.
U pramene Ploučnice jsem byla poprvé tak před třiceti lety. Pak ještě asi dvakrát, z toho naposledy... no, je to zase tak tak deset patnáct let.