Vypadá to, že Coco Chanel mám zvlášť v oblibě. Je jistě spousta návrhářů, kteří by si možná ode mně víc zasloužili nějakou glosu, ale Coco má prostě u mě štěstí. O jejích výrobcích jsem tu jž psala, a o parfémech taky. (Voňavky, které si ženy dávaly na své nejlhezčí šaty). Jenže... ten můj nejoblíbenější parfém má právě...
Ale tato byla obzvlášť pěkná.
Blížila se dovolená, a to je čas pro nějakou jednodušší knížku. Žádný velký román, žádnou detektivku, která vás nepustí jít na výlet, ale spíše něco oddechového, knihu, kterou snadno odložíte a zas vezmete a zas položíte...
To takhle jednou volám na polikliniku paní doktorce pro e-recept na léky pro tatínka. A ozvalo se hlasem sestřičky, jé, zrovna jsme na něj koukaly s paní doktorkou na internetu, pán v košili s kravatou... a říkaly jsme si, to je ten pán, co k nám chodí!
Moje úvaha by se dala umístit do oddílu zdraví či do zamyšlení. Nakonec vyhrála móda.
Je to citát z knihy, kde jen tak mimochodem popisuje svoje vjemy při vyšetřování vraždy komisař Maigret, psáno panem Simenonem v čtyřicátých letech minulého století v Paříži.
Tak zněl nadpis reklamního článku. A pod ním tato fotka:
Je pátek, už od pondělí můžeme k holiči. Zatím jsem toho nevyužila, ale chci sdílet postřehy roku minulého, kdy kadeřnictví byla až na pár týdnů v létě celý rok zavřená.
Zásadní problém bývá, že žena potřebuje víc věcí než muž mít stále při sobě, a zároveň buď vůbec nemá nebo má jen malinké kapsy.
Mám jeden nedobrý zvyk. Natěšená a radostná si pořídím nějaký nový kousek oblečení, vyzkoušeno, i s doplňky a botami, popřemýšleno, jaké náušnice nebo náhrdelník se bude hodit, opečuju ten kousek a najdu mu místo ve skříni. Zpravidla ještě ukážu manželovi (pokud jsme nekupovali spolu). A kochám se pohledem.
Často uplyne víc než týden, než si tu...