STELETE SI POSTELE?

Mám ráda rituály. Nesmí jich být mnoho, ale bývají pomocí v denním sledu času. Rituály svým způsobem usnadňují život. Ráno umýt, osprchovat, obléknout, nalíčit se, trochu douklidit kuchyň a můžu jít do práce.

Ovšem jedna věc nesmí chybět. A to je úklid postele. Nesmírně důležité! Vždyť tam trávím třetinu života!

Vstanu, odhrnu peřinu, naklepu polštáře, otevřu okno, pak trávím svůj čas v koupelně, v kuchyni... a pak se vracím do ložnice. Peřinu taky naklepu, urovnám ji i s polštáři, někdy přehodím přehoz, krásný indický s třásněmi. V zimě zavírám okno.
Stlaní postele má svůj význam. Sice někteří tvrdí, že z ložnice odejdou ráno a večer to stejně rozhrabou, a že roztoče nevyženou ani větráním. Omyl. Suchá vyvětraná postel roztočům nepřeje.

ALE NAVÍC! Ten pocit uklizeného čistého místa, kam se ráda večer zas vrátím, je nadevše! Naučila mne to maminka. A ji zas její maminka. Babičky a prababičky dokonce mívaly postele ve světnici, peřiňáky neexistovaly, všechny (i náhradní) polštáře se ráno zastýlaly do postele, uhladilo se vše do roviny a poté se přehodilo saténovým nebo lněným bělostným vyšívaným přehozem... A když jsme my děti šly kolem, jak nás to lákalo udělat ďůlek do peřiny! Ale to ne, nesměly jsme, postel byla jako svátost.

I moje děti a dnes vnoučata mi do ložnice nesmějí. Natož aby lezly a skákaly v peřinách. Postel je jen pro mne a manžela.

Tak to je jeden můj rituál.

A jak to máte vy?