SOUTĚŽIT NEBO NESOUTĚŽIT?

Odpověděla bych, nesoutěžit. Přece srovnávání se s druhými nemá dobré konce.

Námitka. Soutěžení přece patří ke každému člověku! V principu soutěžíme s přírodou, se zvířaty, s počasím, a to kvůli obživě, kvůli přežití.

Soutěžení s druhými přeci dodává motivaci k lepšímu výkonu!

Námitka. A co ti, kteří jsou věčně poslední, jak se asi cítí?

A jak je to se sportem a se závody? Nejde nakonec jen o ty peníze a slávu? Není to nízké proslavit svou zemi jen sportem a pivem?

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Já jsem nikdy nebyla soutěživá. Ve sportu vůbec ne, i když jsem se při týmových hrách snažila, to jo, ale smutek z prohry jsem nemívala. Ve škole jsem měla jedničky, takže jsem nemusela nijak mezi spolužáky dobývat prvních pozic, a povahou jsem byla poměrně přirozeně milá, pročež jsem ani nemusela soutěžit o přízeň dospělých.

Ale ruku na srdce, soutěžíme pořád. Hlavně tam, kde nám to jde. Protože chceme mít úspěch.Chceme, aby nás někdo pochválil, ocenil, odměnil. Nejen jako to chtějí děti. Chceme být nejsilnější, nejrychlejší na kole, mít nejvíc peněz v zaměstnání, být nejkrásnější. Už ta Guinnessova kniha rekordů něco vypovídá o snaze vyniknout, byť v hloupostech. :(

........................................................................................................................................................................................................................

Bydlíme v jednom domě se synem a jeho manželkou s dítětem. S M. se navštěvujeme, pijeme kávu, probereme domácnost a dítě, a teď i společně pleteme.
M. mi s nadšením ukázala na netu pletenou sešívanou deku z čtverečků, a že už si koupila přízi a má jich prvních pár kousků. (Zde, pro ty, kdo by se chtěli přidat). A tak jsem se přidala, koupila přízi (v době Covidu vše na netu, bohužel), a pak jsme počítaly... Už mám dvacet čtverečků! Já dvacet dva! Už třicet!... a tak dále. Docela pěkně jsme se hecovaly. Teď už upleteno, jen ještě obháčkovat a celé sešít.

To mi přijde jako ZDRAVÉ SOUTĚŽENÍ, radost z práce, a je jedno, budu-li první nebo druhá. (Asi první, M. se nyní učí na státnici).

PS: A jak to dopadlo? ZDE!