RITUÁLY

Do každé rodiny rituály patří. Jsou pravidla, jak se stoluje, jak se lidi zdraví, jak slaví narozeniny a svátky, jak a kdy se stýkají s příbuznými, jak oslavují narození i dospělost dětí a spousta dalších. (No, v některých rodinách vládne více chaos).  Mnohé z rituálů jsou nepsané a ne zcela vědomé, ale prostě rodina to tak dělá, stejně jako rodina rodičů a rodina jejich rodičů. Třeba v naší rodině jsme se všichni pravidelně setkávali na Dušičky a společně chodili na hřbitov. Narozeniny jsme slavili den předem, Vánoce, nejkrásnější svátky, byly pokaždé stejné (a samozřejmě znovu a znovu osobité). Ranní modlitba s rodiči, večerní modlitba s někým z rodičů, později jen my dvě sestry spolu... Rituál, jak uklidit hračky - každý den, a pak taky jak srovnat u postele bačkůrky. To nebyl výmysl maminky, ale mé starší sestry, která mne strašila, že jinak přijde vlk...Vidíš ten stín za roletou v okně? A já jsem vylezla z postele a srovnala bačkůrky pěkně k sobě.

Jsou další rituály. Bohužel jich bývá v rodinách málo. Vím o rodinách, kde každý jde se svým talířem s večeří jinam, do svého kouta. Nemají ani stůl pro společné stolování. (O stolu jsem psala již dříve, ZDE).

Já jsem zavedla rituál obdarovávání členů rodiny na první adventní neděli. To bývala k snídani bílá káva, vánočka, a každý měl vedle talíře malý dárek. Propisku, notýsek, mýdlo... a děti ještě dostaly adventní pytel s dobrotami na celý měsíc (neslavili jsme totiž Mikuláše).

Pak jsme slavili dospívání dcery. Všem se slavnostně oznámilo, že má svoji první menstruaci, a tatínek s ní šel do cukrárny. No, měli jsme dceru jen jednu, takže nevím, mám-li to nazvat rituálem.

Rituály jsou takovou stabilitou zvláště pro děti. Mají rádi, když se věci opakují. I dospělí to mají rádi. U malých dětí je opakování obzvlášť nápadné. Moje vnoučata chtějí vždy předčítat stejný příběh o Pejskovi a kočičce a jejich pečení dortu nebo pohádku O překrásné Vasilise. Ještě mladšímu vnukovi pro změnu podesáté za sebou zpívám "Když jsem já sloužil" a vždy si vybere z knihovničky tu samou knížku k prohlížení jako minule.

Existují iniciační rituály. Pomíjím teď v jejich výčtu ty indiánské. Je škoda, že jich je tak málo. Prý se dříve stříhaly ženám vlasy, když vstupovaly do nové etapy života. Vůbec stříhání vlasů je velice zajímavé. Kněží nosí vyholené hlavy, dříve se holila hlava otrokům, holá hlava byl výraz hanby. Indiánky si vlasy nestříhají, je v nich přece paměť... A přirozeně se často pokrývka hlavy mění ženám po porodu. Mně osobně se vlasy vyměňovaly několikrát, po porodech, při rozvodu, při úrazu kolene, kdy jsem totálně musela změnit život. A vlasy - účes - snad nejvíce vypovídají cosi o jejich nositeli.

Postřižiny - tonsuru - známe asi jen od Hrabala.

Kdybych byla mladší, dodržovala bych více rituálů s dětmi, teď je pozdě... ale nechci ztratit to, co se podařilo zachovat. Třeba takový úklid před Vánocemi a na jaře před Velikonocemi, návštěva hřbitova při Dušičkách, oslava s dětmi v první školní den a jejich obdarovávání knihou při ukončení školního roku, a... a...

A jak se spojují nové rodiny, je šance nové rituály uchopit a přenést je do rodiny nové. To mě motivuje, že si o tom se svými dospělými dětmi ještě popovídám...