Kam si píšete poznámky? Já tedy určitě ne do telefonu. Zkoušela jsem to, kdysi, ale bylo to marné. Pomalé. 

Proto existuje svět papírků. Ty aktivní, neboli nutné pro rychlé vyřízení, jsou na mém stole všude kolem počítače. Aby byly ony úkoly pro mne na očích a abych vše co nejrychleji vyřídila. Třeba nákup rodičům, objednat odběr krve mamince, zavolat kamarádce a domluvit setkání, dojít do Zásilkovny, koupit  dárek vnoučkovi a tak podobně. Ano, to docela funguje... 
Úkoly s časovým určením se z papírků přesunou do diářů. Do kalendáře (viz foto), do diáře v kabelce a některé i do mého rozvrhu učebního do počítače. 
Pak je tu druhá část papírků. Nejprve se povalují na stole, abych s tím něco rychle udělala, posléze zjistím, že nejspíš nehoří, a proto je srovnám na sebe a dokonce secvaknu kancelářskou sponkou. A když čas běží a běží.... papírky se přesunou spolu s těmi, které tam dávám rovnou - do stojacího kalendáře, dovnitř (chápeme se, nevím, jak líp to popsat). Tam obvykle některé papírky dávám hned, třeba názvy knih, které si nutně musím v knihovně vypůjčit. A taky poznámky z nějakých podkástů, z rozhovorů či knížek, které mi stojí za to si zapsat. Po měsíci už takovýto malý citát bez souvislosti mého duševního rozpoložení v době zápisu se zdá být jaksi bezzubý, tak tam papírek strčím zpět, co kdyby někdy... co kdyby mne znovu oslovil...

A to se stalo minulý týden. 

Problémy si připouštím jen ke kolenům.

Vůbec si nepamatuji, kde se citát vzal. Trochu ho připisuji Marku Váchovi, ale nejsem si tím jistá. Zrovna tak to mohl být pan Honzák nebo nějaký další mudrc . 

Zrovna bylo trošku tížeji v mé duši, když papírek vypadl z kalendáře. Čtu ho nahlas, a souhlasně kývám, ano, to je správná cesta! Nebýt cynik a zároveň se nehroutit nad věcmi, které stejně příliš neovlivním!!

Kája vedle mne suše poznamená: No, kdybys to tak uměla...

Myslela jsem si, že umím. Jeho poznámka se mne dotkla. Zpytuji sama sebe a závěr zní - neumím. Je to jen přání. Ovšem chci se tohoto předsevzetí držet. Netrápit se a nestarat se víc, než je nutné. Prostě jen ke kolenům. Problémy mi nikdy nesmí přerůst přes hlavu, nesmí mi poranit srdce, vlastně ani zažívání (to je trochu níž než to srdíčko). 
Každý jsme jiný, člověk s malými lýtky si kolena potopí trochu dřív než ten vysoký, ale důležitý je postoj hlavy a nevrhat se do hloubek běhu světa, v kterých nezvládneme plavat.... 

A tak to je celé mé dnešní zamyšlení nad papírky na stole. Jdu si je nyní srovnat, a ty nedůležité rovnou vyhodím. Uklidím si tak i v hlavě.