NEZBYTNÝ PRŮVODCE NA CESTÁCH
Jsou to HOUSLE, a ne jedny, dokonce dvoje - normální akustické a vedle nich v pouzdře leží silentky (tzv. tiché housle, bez elktrického zapojení to prostě moc nehraje). Už jsem si zvykla. Prostě v době na hotelu kromě chvil lenošení či spánku manžel preluduje koncerty (pro sousedy a pokojské). Nedá se u toho ani číst knížka (kdo má doma houslistu, mohl by vyprávět), takže pro mne zbývá hra na mobilu TOON BLAST nebo Su-do-ku.
Jedeme-li na dýl, tak někdy bereme s sebou i klávesy. Pro mne. Ne že bych nevydržela týden bez hraní na klavír, ale asi bych příliš záviděla. To jednostranné muzicírování. A s klávesami pak hrajeme spolu, bereme totiž s sebou i noty. Nějaké ty jazzové standardy nebo klasiku.
Letos jsme pobývali v krásné rezidenci v Nových Hradech
a vzali jsme si nové noty:
Naše premiéra v hraní z listu se konala u otevřených oken (bylo léto) u cesty na hrad, a přehráli jsme za dvě dopoledne celý sešit. Popravdě to velká krása nebyla, ale zas tak špatně jsme si nevedli. Samé dobré známé kusy, někdy pravda jsme museli zvolit volnější tempo, abychom všecky ty pomocné linky dokázali rozluštit, manžel ty linky NAD a já zas ty linky POD.
S klávesami je to složitější než s houslemi. Bereme s sebou stojan, aby bylo kam je položit, nebo ho taky nebereme a riskujeme, že to nepůjde. Letos jsme stojan nebrali, dle fotodokumentace hotelu se totiž zdály pokoje dostatečně velké a vybavené. Klávesy ležely na krásném dřevěném secesním stolečku a jejich gumové podložky se vlivem tepla totálně rozpustily do dřeva. Podařilo se nám gumu odstranit. Stojánek na noty taky zůstal doma, pak nevíte, jestli noty dát na klín nebo je někde daleko opřít... Potom ještě nesmíte zapomenout pedál a taky síťový kabel. Pamatuji, jak jsem před lety v Rakouském městečku Ried
chodila od krámku ke krámku (moc jich tam nebylo) a hledala, kde koupím prodlužovačku, zatímco Kája a přátelé svištěli po horách na lyžích. Tady na mě prý myslí:
Našla jsem obhod, a stylem - ruka - noha - čeština - angličtina - žádná němčina - jsem prodlužku koupila, s pocitem vítězství jsem poté mohla hrát. To byl teprve první rok po mém úrazu kolene, kdy jsem zvládla trénovat chůzi (poprvé po roce jsem ušlapala 10 km a pak padla v bolestech), ... no a kromě kláves, knih, tabletu a kreslení jsem v těch horách s sebou měla i karimatku a bosu na cvičení. Rozhodně jsem nezahálela.
Letos jsem si pro změnu brala na dovolenou polštářek, abych si v posteli vypodložila ruku po zlomenině humeru z letošního března. Neuváženě jsme si objednali masáž, až mi došlo, že vlastně nemůžu ležet na břiše.... Musím. Když se chce, tak to nakonec nějak jde.
Tady jsou ty skladby, abych nezamluvila naši muziku:
