NAKONEC JSEM HODINÁŘEM

V mých předcích se našlo několik hodinářů. Jeden z těch prastrýců třeba žil v Lodži, jeden pak v Novém Městě pod Smrkem, další v Liberci.

U nás doma se staral o hodiny tatínek. Já tak maximálně zvládala hodiny natahovat a pak jsem se naučila rozumět značkám na náramkových hodinkách, až jsem si nastudovala, jaké že musím mít hodinky, aby zvládly pobyt ve vodě.

Rodiče mají starožitné hodiny. Po dědečkovi. Krásné, bicí, pendlovky.

V posledních několika letech byly párkrát v údržbě. Pan hodinář varoval, je to všechno už křehké, na nic nesahejte... Jo jo, sáhli jsme, tatínek i já, a hodiny zase musely na výlet k hodináři. Pak jsme je slavnostně pověsili, začaly krásně bimbat, ovšem ouha, druhý den spadla velká ručička. Tatínekm má zakázáno na ně sahat, jednak už na to nevidí, a pak nechceme, aby lezl ve svých letech na štafle. Tak jsem to dílo vykonala já. Nenadála bych se nikdy toho, že budu hledat podložky pod hodinovou  ručičku, pak vyrábět ze sichrhajsky osičku a seřizovat čas s bimbáním.
Podařilo se.

Aby mé techničině nebyl konec, před týdnem jsem spravovala pračku, včera pomáhala tatínkovi vyndat zámek ze dveří, koupila jsem nový a dnes jsem šroubovala místo starých nové vruty křižáky..... Zbytek (nasazení kliky) nechávám tatínkovi, sice špatně vidí, ale stále je to super řemeslník a je rád užitečný. Samozřejmě.  (A o čokoládě jsem už psala.)