MAIGRET

Když jsem ležela s poraněným kolenem na jaře roku 2018 několik týdnů na gauči, poslala mi kamarádka, majitelka antikvariátu, několik knížek. Už nevím, co všechno to bylo, určitě mi podstrčila Bílou Masajku a pak Maigreta od Simenona. Vůbec jsem toho autora detektivek neznala, ale začetla jsem se... a přečetla jsem snad všechno, co jsem později v knihovně našla. 
Už jsem komisaře Maigreta zmínila dřív. Tady v blogu "Voňavky, které si ženy dávaly na své nejhezčí šaty", pak mám v plánu ho zmínit, až budu psát blog z naší cyklistiky po Německu - na řekách Tauber i Main jsme viděli zdymadla v akci, a to mi připomnělo právě sadu Simenonských krimipříběhů právě od řeky Seiny.

No a dnes jen krátce. Věta z knížky, která způsobí proud myšlenek...

Četla jsem Staříky. Ano, podruhé, přinesla jsem  knížku předevčírem z knihovny, a protože si stejně po letech příběh nepamatuju, čtu ho s chutí. 

Je to o starých lidech. O ubývání přátel, vrstevníků. O domnělé vraždě, jež byla sebevraždou...

... "Z jeho přátel už nikdo není naživu." Říkával: "Když se to tak vezme, není nepříjemné být tím, co zůstal poslední. To znamená, že pořád ještě existuje jedna paměť, v níž ti druzí žijí dál." ...

Oslavili jsme včera tatínkovy pětadevadesátiny a do dvou týdnů dovrší maminka devadesáti let. Maminka má ještě bratra, ale jinak všichni blízcí, sourozenci, rodiče... už je předešli. Ale v jejich paměti zůstávají.