KDYŽ NĚCO KONČÍ

Před sedmnácti a půl lety jsem si pronajala v centru města učebnu. Vybavili jsme ji s manželem klavírem, počítačem, ozvučením, nábytkem, velkým zrcadlem, pak závěsy, kobercem, dostatkem židlí. Ke každé kanceláři patří i úklidové zařízení, jako vysavač a kbelík, pak koš a botník.

Bydlelo se mi tam moc hezky. Výhled do dvora a přidanou hodnotou se stalo ticho, i když jsem ve středu města. 

Tu sošku zpěvačky mi záhy Kája koupil na jedné z cest po Rakousku. Je to sice černoška, ale zpěvačka s mikrofonem jako já. Stála zcela přesvědčivě na stole hned vedle počítače.

Situace nazrála tak, že jsem se letos v létě rozhodla pronájem učebny ukončit. Jsem tam čím dál tím méně častěji a těch pár hodin, kdy ještě učím, mohu vyučovat doma. Důvodů nastalo víc: hlavně mám méně sil než před těmi sedmnácti lety. Jsem v důchodu, mám plno vnoučat a ještě pečuji o rodiče. A hlas není co býval. Každá starší dáma potvrdí, je-li upřímná, že hlasový rozsah se v menopauze zmenší, tak o kvartu, a pokud pilně necvičíte, i pružnost hlasu odchází do věčných lovišť. Mně vzal další kvartu rozsahu i prodělaný covid. Zůstávají mi ovšem interpretační dovednosti a zkušenosti. Zpívám pořád, to je OK, ale učit, předvádět hlasové kejkle mi už tak snadno nejde a taky nestačím sledovat moderní vývoj v hudbě. Navíc se mi už nechce z kdejaké mladé holky, která si myslí, kdovíjak je úžasná, pěstovat pódiovou zpěvačku. 

Postupně tedy stěhujeme věci z učebny domů. Nejvíc je těch not.... co já jsem toho za ta léta nastřádala! Takových šanonů s písničkami a doprovody!! (Ovšem systematicky seřazených, v tom jsem měla dokonalý pořádek).

Kopie a některé originály písní nekompromisně vyhazuju, víc než polovinu zpěvníků jsem nabídla do Knihobotu a synchronizuju doma uložené písně i klavírní noty s těmi z práce. Výsledek je uspokojivý.

Jednou jsem si zaplakala, a tím moje nostalgie končí.

Kdysi mi jeden můj žák - zpěvák řekl tuto větu:

Ta věta byla pro mne inspirující, dala jsem si ji v učebně na nástěnku hned vedle živnostenského listu.

Došla jsem za svým snem? Z většiny určitě ano. Mým snem bylo zpívat - pro radost sobě i druhým, mým snem bylo ukazovat cestu druhým, pomáhat jim otevřít to krásné v nich, mým snem bylo pořádat koncerty a účinkovat na nich, ..... ano, můj sen se zdál a "dozdál". Ještě jsem chtěla mít na památku nějaké to svoje profi CD, a to nemám. Nu což, nebudu se tím trápit, zato mám teď doma dva klavíry a stále důvody k radosti. 

Píseň opravdu povznáší duši a uzdravuje. 

A kde něco končí, kde se zavírají dveře, otevře se něco nového. Věřím, že v pravý čas se zas nějaké dveře s novým snem otevřou.

A nebo dojde k "usebrání", to je taky cesta moudrého života. Podzim života o tom jasně svědčí. (Pozor, píšu dnes v situaci, kdy jsem po nehodě a celá rozlámaná a není mi do zpěvu a ani do cvičení, mám podzimní až zimní náladu). 

Trochu jsem o důvodu bytí rozjímala ZDE a o podzimu života zas TADY.

Na fotce je jen ukázka, co jsem v práci starého našla...