JÁ PÍŠU VÁM

Tak tahle porce romantiky už stačila!

Bylo to následovně: Rozhodli jsme se jít do divadla (to není nic výjimečného, chodíme rádi, hned v pátek jdeme zas a do Vánoc pak ještě jednou). Vybrali jsme operu, proč ne, nejsme sice její fandové, raději zajdeme na koncert symfonického orchestru, ale jednou za rok... ano, tak opera. A hned vybereme novinku našeho divadla, operu podle Puškina EVŽEN ONĚGIN. Ano, obsah známe, to nebude těžké, těšíme se na souboj... a hudbu Čajkovského taky máme rádi. Tedy já miluji od dětství Čajkovského klavírní koncert Bmoll, stále si ho někdy pouštím. Obecně ruské umělce máme rádi. Jsou to třeba romantik Rachmaninov, pak Šostakovič (nádherná hudba v libereckém divadle od něj vybraná ke Sněhové královně, to byl požitek), a nebo Prokofjev, o 50 let mladší než Čajkovskij, jeho hudba zní moderněji... (Šostakovič je vlastně ještě mladší než Prokofjev), ještě třeba Korsakov nebo milenec Coco Chanel Igor Stravinskij.

Zhaslo se a zazněly první tóny. Smůla, sedíme asi v deváté řadě v přízemí, a nevidíme na orchestr. Příště musíme kupovat vstupenky včas a na první balkón.

Pak se rozehrál děj, s minimalistickými kulisami (to nebylo zlé), Olga měla barevné vlasy i šaty a boty na vysoké platformě, a po nějaké době nastoupila se svým patnáctimunutovým sólem Taťána. Ach, taková mladá naivní holka! Milostná árie je krásná, ale jaksi pořád stejná.

Při první přestávce jsem si popovídali s Evou a Jitkou, po třetím zazvonění vrátili skleničky na bar a koukli se s miláčkem na sebe. Beze slov jsme odešli do šatny a domů.

Představa dalších dvou hodin v sále byla trochu tíživá, a jak řekl Kája, dnešní porce romantiky stačila!

A že nemám k Oněginovi obrázky? Nemám. Zato mohu vložit pár snímků šperků vystavených ve foyer v divadle, z autorské dílny pana Jana Beránka z Nového Boru. Dílnu má v Liberci, webové stránky a e-shop nikoli. Škoda, možná bych upustila korunku z peněženky...

EDITACE 19.12. 

Včera jsem trávila svůj vánoční "večírek" s kamarádkou v cukrárně. Po nějaké chvíli mi sdělila. že si přečetla můj blog. Zakončila otázkou: A to bylo fakt tak hrozný? 
Musím na to reagovat i tady. Ne, nebylo, jistěže ne. Bylo to krásné. Jen... dlouhé... Kdo mne zná, tak ví, že ani jazz, který miluju, ani Lucii Bílou, kterou miluju, nemusím poslouchat víc než hodinu. Prostě po nějaké době jsou mé mozkové buňky naplněné a víc nepoberou. Delším poslechem už zážitek neumocním. To jen tak krátké doplnění. Rozhodně doporučuju, běžte na Oněgina do divadla!