ITALSKÁ TURISTIKA

Naposledy jsem lyžovala v roce 2018, a to prosím pouhý jeden den. Už jsme sjížděli naposledy a směrem k autu.... a já jsem se srazila s jinou ženou (jo, moc šikovná nebyla), spadla jsem a přetrhla si vazy v koleni. Takže lyže jsem posléze věnovala mamince mé žačky na klavír, boty, helmu na Vintedu prodala, po nějaké době zkusila jezdit na běžkách a hned si polámala na dvakrát pažní kost, tak teď už opravdu ze zimních sportů nezbylo nic. A od toho roku 2018 (rsp. 2019) jezdíme s kamarády do Alp dále, já jen s dobrými botami a s náladou naladěnou na sólo dny.

Letos jsme vyjeli hned začátkem ledna do Itálie. Měla jsem poněkud obavy, leden, bude mráz..., ještě navíc jedeme autobusem na noc. Ale což. Dorazili jsme do Dolomit. Naštěstí jsme se nemuseli převlíkat do oteplováků u autobusu, neb jsme dostali pokoje k ubytování hned ráno, kamarádi a manžel pak odjeli lanovkou na kopce a já jsem se vydala do městečka hledat, co mne tam potká.

Vesnice Alleghe.

Krásné místo, Lago di Alleghe mne uchvátilo. Je sevřené ze všech stran vysokými kopci. Napadlo mne při pohledu na ně, že tam do těch prudkých výšek se fakt sama nevydám. Šla jsem tedy intuitivně cestou podél jezera, po stezce pro pěší, slunce svítilo shora a já jsem mžourala očima. Brýle totiž zůstaly na pokoji. Tak jsem šla a šla daleko až k benzince, že si koupím jiné, ale byla to taková malá vesnická benzínka, tam nic než benzín nemají. Otočila jsem se, vrátila kus cesty, přešla řeku po mostě,

prohlédla si kostel ve vesničce S.Maria delle Grazle

a po druhém břehu jezera se vydala dál. Mám teorii, neb se sama v cizí krajině bojím, jdu jen tam, kam si troufám (tělesně) a tak, abych se vždycky mohla vrátit - musím si totiž cestu pamatovat a nejít extrémně daleko.
Trochu ledu na cestě jsem zvládla, postupně jezero celé obešla a hrdá jsem dorazila zpět do hotelu. Polévku nebylo možné si kdekoli koupit, vlastně ani housku, neb Italové i v horách a v zimě dodržují siestu a mezi druhou a pátou hodinou odpolední všechny obchody, kavárny, markety i bary zavírají. Horká sprcha mi teplo nedodala, ani pobyt pod peřinou, až Kája, když se vrátil z kopců, mi vložil do rukou zahřívací pytlíčky a přihodil mi svou peřinu. Super pomoc.

Druhý den jsem zůstala po snídani v šatech a červených silonkách, přidala jsem kabát a  vydala se do Íčka (informačního centra). Pán v Íčku mi poradil obejít jezero... no a pak už jen krčil rameny. Vyptala jsem se na možnost cesty autobusem do plaveckého bazénu do vzdálenějšího města, kam jsem nakonec nejela, a pak jsem si ješě vyžádala větší mapu. Onen úředník mi tam fixou zažlutil cestu někam do kopců... do Bramezzy. Odcházím ven, je tam krásně, azurové nebe, sluníčko už vystoupalo dostatečně vysoko, hřeje, takže spontánně jdu zase k jezeru, zase po sluníčku pěkně podél proudu řeky, do vesničky S.Maria. Tam uvidím, co dál...

Mapa je v kabelce, mobil s navigací mám v ruce, nacházím cestu vzhůru. Zpočátku pěkná zimní silnička, zkouším se na ní otočit a jít zpátky, jestli to moc neklouže. Neklouže. To je v praxi ta moje teorie "včas se vrátit". Pokračuji tedy dál do kopce a po pár kilometrech odbočuji ze silnice na cestu "No colaudata" a kupodivu to jde i tady. Zato moje dýchání do kopce pořád po prodělaném covidu nejde. Odpočívám každých dvacet metrů, pak si říkám, jak to asi vypadá za tou další zatáčkou a jdu dál...

...a začínám soutěžit sama se sebou, že to teda nevzdám. Vlastně ani nevím, kam jdu, pánovi v IC jsem moc nerozuměla, cože vzácného mám na této kótě objevit, mapa mi taky nic neříká. Už to chci vzdát, protože jsem na cestě víc jak dvě hodiny a podle GPS se nijak zvlášť k cíli nepřibližuju.

Puls běhá ke sto čtyřiceti, ano, čtu, že převýšení má být celkem 450m. Ale co, mám čas.
Nepotkávám vůbec žádného človíčka a cítím, že zbytečně očekávám nahoře nějakou hospůdku, kde se zahřeju a dám si tam třeba polévku.

Už jen tři sta metrů, dvě stě, to už dojdu. A je tu sedlo. Tu se přede mnou vynořila skupina několika hospodářských budov, cesta pokračuje kamsi do lesa dál do hor... A já mám otázku, sem mne posílali???

Prošla jsem tedy soukromými pozemky... a cítím před sebou sráz, ještě jeden krok v ledu, druhý, a vidím najednou jezero Lago di Alleghe. Kouzelné!!! A jsem stejně vysoko jako můj Kája (tedy tak vysoko, jak vystoupala první lanovka).

A teď už zpět. Sníh je dobrý, jdu poměrně svižně, o celou hodinu méně než při cestě vzhůru.

A pak jsem potkala skůtr a v něm jakéhosi muže neurčitého věku v ušance . Asi se divil v té samotě ženě v kabátě a v sukni s červenými silonkami a s kabelkou! ... Nohy mě bolí, ale jsem opravdu spokojená.

Večer APRES SKI s kamarády a následuje prima večeře a čas s muzikou.

JE TO POVÍDÁNÍ DLOUHÉ, ŽE? Ale moje turistika ještě neskončila.

Samozřejmě jsem vyjela další den také lanovkou na kopec a na krásné výhledy a oběd s kamarády:

A taky jeden den se Kája vzdal lyží a šel se mnou na výlet. Kolem jezera, jak jinak, nic jiného tu není.

Další den jsem chtěla obejít jezero trochu z větší výšky, ale bylo tam opravdu MOC ledu, uplatnila jsem svou teorii neriskovat! a obešla jsem jezero zas klasicky. To je sice cesta dlouhá, skoro na dvě hodiny, ale po rovině, pěkná a téměř bezpečná.

Zbývá poslední den. Při svém včerejším a předvčerejším putování jsem narazila na tuto ceduli:

Cascata. Kaskáda... waterfall... Vodopád? Íčko je zavřené (siesta), v kavárně ukazuju mapu a ptám se obsluhy, zda je to schůdné a jak daleko? A jestli to stojí za to? Pán moc nevěděl, asi tam na procházky s manželkou nechodí, a že prý všude je LITTLE ICE.

Tak jdu. Podle mapy jsem měla strach, že vůbec vodopád nenajdu, neb byl malován mimo pěší trasu. A možná je tam spousta ledu a vodopád míří na opačnou stranu kopce? Nu což, tentokrát se řídím cedulkami Italy připravenými pro turisty, jako jsem já. (Bohužel v žádné zemi není takové dokonalé turistické značení jako v mé milované vlasti). Silnička, dobrý, pak navazuje odbočka na cestičku. Místy spíš strmou pěšinku vzhůru a k tomu pěkně zledovatělou. (Pořád se ještě umím vrátit!)

A pak to přišlo. I kdyby nešlo udělat o krok víc, vidím vodopád!

Trochu víc zblízka...

...a ještě doklad Kájovi, že jsem tam opravdu došla:

Cestou zpět si odskočím po stopách odbočujících z cesty a nacházím vyhlídku, zase na jezero:

A ještě zmíním, objevila jsem u jezera pro mne dosud neznámé druhy ptactva, tak ač je fotit neumím a budu muset použít ofiko fotky z atlasů, něco jsem si na cestě u jezera nastudovala a napíšu o tom příště do sekce "Ptáčci zpěváčci". I husy a kachny přece kejhají a při dobré vůli je nazvu zpěvačkami :)