HUMERUS 2022

V současné době je mým důležitým přítelem Brufen a Mexalen. Ovšem po prostudování příbalových letáků jsem dostala strach o svůj žaludek, játra a ledviny, takže toto štěstíčko ponechávám jen na noc, abych se aspoň trochu vyspala.

Než budu pokračovat - před pár týdny jsem si napsala vzpomínky na lyžování, které končím větou: Přichází čas, kdy se navíc musím dívat do občanky, než někam vyrazím!...... Zapomněla jsem se podívat. To bylo 2.3.2022.

Mám zlomený humerus, a to hned dvakrát - krček a hrbol. Je to přesně dva týdny, kdy lékařka Andreas Walser v Ischglu řekla "operace nezbytná", tak jsme hned jeli domů a zde u nás v nemocnici bylo vyhodnoceno, že konzervativní cesta (bez operace) by měla stačit.

První dny bylo všechno zlé. Každý úklon do strany či vpřed bolel, natáhnout si kalhoty, zavázat boty nebo vyplivnout pastu do umyvadla... To nemohlo trvat věčně, takže dnes už si vcelku s mnohým poradím. Zvládnu již dřep (a vstát z něj), tudíž dát prádlo do pračky, vyndat nádobí z myčky a strkat před sebou smeták. Dělala jsem po bytě hromádky smetí a Karel pak chodil se smetáčkem a lopatkou, až jsem si, žádostiva nezávislosti, nechala od něj vytáhnout vysavač a ten vleču jednou rukou, kam je třeba. Má teď čestné místo v obýváku spolu s žehlicím prknem.

Na obrázku moje ruka, když sundám manžetu celé kazajky:

V uplynulém týdnu:
                       - poprvé mi myl vlasy manžel, podruhé já sama a vlasy vyfoukala snacha, potřetí jsem zvládla i fén, ale  bez              
                         kulatého kartáče. Ale kdo mi vlasy nabarví?
                       - nehty... nejdřív covid, teď zas tohle! Nechala jsem se dovézt na manikúru, na zdravé ruce mám nehty upravené.         
                        S tou druhou mi zas pomohla Marťa, trochu zbrousila domácí bruskou (v nepříjemné poloze).

Včera, 15.3., bylo krásně. Je libo malou procházku? Šli jsme do nedalekého muzea na výstavu "Sklo bez hranic" - díla vytvořená při
                       loňském mezinárodním sympóziu v Novém Boru. Muzeum je opravdu blízko, v noci i přes zavřená okna mohu počítat,
                       kolik odbíjejí věžní hodiny. Výstava byla krásná, chůze zas tak moc ne.

Dnes, 16.3.,  - si stále nejsem schopná ukrojit chleba
                      - poprvé jsem neplakala ráno a bez pomoci jsem se vyšvihla z postele
                      - stále si nedokážu umýt své zraněné podpaždí, ale již jsem tam vsunula prst a podrbala se. Myslím, že otok a jeho                               bráška hematom vlivem gravitace klesli o něco níže. Však mám modřinu téměř u malíčku.
                      - vrabčí párek vytrvale na okně štěbetá, nosí si větvičky a trávu, asi brzo zahnízdí.
                      - kromě vrabců jsem pozorovala vrátivšího se hřivnáče, pěnkavu, hrdličky, strakapouda velkého, straky a stehlíky.
                        A koupající se holoubky v našem pítku na terase. Už včera byla o vodu mezi ptáky rvačka. Jakoby si nevšimli, že
                        pítko máme  celý rok.

17.3., kromě svátku mých třech příbuzných jsem poprvé spala bez Brufenu, neb jsem si na noc dala sklenku Prosseca.
                      - poprvé se mi podařilo v posteli pošoupnout se pár cm doleva. Dosud jsem spala bez hnutí, stylem padnout a už se
                        nehnout.

23.3. Je to tři týdny, dle doporučení lékaře cvičím - vysvobodím se z korzetu, ruku vyvěsím a udělám pár kroužků v rameni. A zas    
                       se zapásuju.

28.3., sláva, kost si stojí na místě jak má, a mohu postupně odkládat ortézu a zkoušet cvičit... Super, sice bolí, ale nemám strach. Za
                       odměnu jsem si sedla do kadeřnického křesla a nechala si nabarvit vlasy, doma jsem sundala tu kazajku a oblékla si
                       svetr - prostě po měsíci mám na ruce rukáv, jaké blaho. Zkouším závěs na šátku, jde to.

Tady je ta kazajka:

31.3. - čtyři týdny po úraze. Super, sama se sice osprchuji, jednoruč spoustu věcí zvládnu, nemocnou rukou si mohu sem tam něco přidržet. Ale ouha, vše mě bolí mnohem víc, pokud cvičím a pohybuji se bez závěsu ruky. Přidávám tedy brufen i odpoledne. Dnes jsem si zkusila na chvíli lehnout na pravý bok, vůbec jsem si to neužila a náladu mám dole. Venkovní potemnění oblohy vystřídalo slunečné dny, tak jsem taková smutná.

5.4. Od včerejška je můj syn po operaci otevřené zlomeniny stehenní kosti, moje vlastní bolístka se náhle scvrkla. Naštěstí syn měl kolem sebe spoustu andělů a žije, a já rozcvičuji paži, abych byla co k čemu...
Poprvé jsem oblékla bundu - do rukávu!!, připadám si jako žena. Vlasy fénuji i s ofinou a mohu si olíznout ukazováček nemocné ruky.

13.4., po šesti týdnech. Mám za sebou dvě rehabilitace a musím říct, že to bolí a zase si beru Brufen, v podvečer. Včera jsem kvůli bolesti spala jen dvě hodiny. V "kazajce", když jsem se moc nehýbala, vše bolelo, a teď, když se hýbu, to bolí taky, trochu jinak. Třikrát jsem se odvážila jít do bazénu - do mělké vířivky, a cvičila jsem. Nejprve jsem si doma vyzkoušela, zda vůbec zvládnu obléknout a svléknout si plavky. Dnes byla vířivka napůl prázdná a ještě chladná, tak jsem vlezla do pětadvacítky, odcvičila si to svoje a zaplavala jsem čtyři malé bazény. Takové to "ouško", jednou rukou, druhá ruka pěkně připažená. Šlo to, jsem ráda, aspoň mám nějaký jiný pohyb než chůzi a domácí úklid. Modřina je pořád veliká a viditelná na dálku, otok menší, už se mohu o předloktí opřít a píšu všema deseti.
Stále mám modřinu, podlitiny, ale menší.

27.4., po osmi týdnech. Rána jsou těžká. Vše ztuhlé, nevím, jak si ruku posunout a nebo ji otočit. Zápěstí bolí, loket bolí, rameno bolí. Včera mě bolely obě ruce celý den. Takže zase Brufen, abych vůbec měla lepší náladu.
Po třech týdnech rehabilitací ruku předpažím na 90° a upažím tak na 70°. Mám "vyšší postavení hlavice", takže pohyb jde, dokud nenarazí kost na kost. Ale prý to dám. Je to obtížné, už jsem zmatená, před zrcadlem kontroluji a mám pocit, že vše cvičím špatně.
Modřina a otok doznívá. V autobuse se pořád trochu bojím, tašku nosím v obou rukou, peřiny stále nenaklepu, ale už jsem myla spodní okna a kuchyňskou horní skříňku otevřu, s talířkem a hrníčkem do poličky stále nedosáhnu. Můžu se podrbat na hlavě až na temeni, ale to bolí. A mohu si nakreslit obličej, tedy se nalíčit, s tím, že si přidržím víčko, když maluju linky. Před tím to byla sranda, schválně si zkuste namalovat si linky jen jednou rukou.

3.5. Další týden je za mnou. Vlastně celkem dva měsíce přesně, že. Jsem si myslela, jak je to stále zlé, a přecejen za ten týden se něco vylepšilo. Já vím, dcera po podobném úrazu po šesti týdnech pracovala s dětmi ve školce, to je demotivující, ale což. Radim se z USA ptal, už se pověsíš na žebřiny? Měl kdysi "jen" zlomenou klíční kost. Asi zapomněl, jaké to je. No a já - vyndám si tou nemocnou rukou hrníček z dolní poličky horních skříněk, vnuka vysadím do dětské židličky, Anežku houpu na levém lokti i dvacet minut, doprovázím zpěvačky na klavír, myla jsem si vlasy ráno oběma rukama (tou jednou trochu šejdrem), sundám si sama sako a podprsenku si stále neoblíknu. Plavu jednou rukou a tou druhou vydatně cvičím. Udělala jsem "kočku", "střechu" ještě ne.

Do spodních poliček už dosáhnu:

Dalších deset dní je za mnou. Myslela jsem si, co světoborného nenapíšu, a nenapíšu nic. Ruku za záda a ani nad hlavu nedám ani o píď víc než před týdnem, okna jsem myla stále jednou rukou ( i když kyblík si nesu klidně i v ruce levé), hraju na klavír, ale stále tak jednu hodinu a pak trpím, držet knížku je nepříjemné a polehávat na křivém gauči stále nepohodlné, občas během dne se jdu srovnat do ložnice. Brufen už nepolykám (ne že by se mi nechtělo). V bazénu cvičím a plavu jednoruč.

5.6. Jsou to tři měsíce a tři dny. Kdybych chtěla zůstat do smrti nakřivo, tak mi pohyby levé ruky postačují. To, co neudělám, se dá kompenzovat nějak jinak, především zvedáním celého ramenního pletence, lopatka zůstává křivě a svaly s vazy stále smrštěné. Varianta lepší - stále cvičím, rozcvičuji, protahuji, abych se dostala rukou nad hlavu, za záda, do upažení. Upažím na 80°, předpažím téměř nahoru a nezapažím. Podprsenku nezapnu, sako oblíkám pouze začínajíc levou (nemocnou) rukou, sundavám je potřásáním a poskoky, na levém boku vydržím docela chvíli ležet bez bolestí, uplavu (dnes rekord) deset bazénů - tj. 500m. Styl: prsa - souměrně ruce vpřed pod úhlem asi 60° a bez pořádného záběru, nohy kopou ostošest. Kraul - stále jednoruč, sem tam tu levou trochu popostrčím pod vodou vpřed, abych měla důvod se překulovat ze strany na stranu, pak zbývá ouško, to docela jde, a na zádech jen cvičím. Včera jsme na svatbě i tančili, zjistila jsem, že otočky jsou s pravou rukou, tak to můžu, ale "miláček" u cha-chy byl sice vystřelen jakoby nic, ale ouha, ruka zabolela. No, to ještě potrénuji. Na viděnou příště!!!

12.6. Musím se pochlubit, vyjeli jsme na kole na Černou Nisu. Pravda, mám elektrokolo, takže mi kopce nevadí, no a ruka? Kde to trochu šlo, měla jsem ji na klíně a jela jednoruč. Šetřila jsem se hlavně na jízdu z kopce, to vždy visím na brzdách. Výlet se zdařil, dokonce všem mávám! Na první fotce jednou rukou a na druhé jsem pozvedla co nejvýš i tu nemocnou :)

7.7.2022. Pro každého, kdo má něco podobného, mohou být tyto zápisky inspirativní. Protože máme tendenci se srovnávat s druhými, trochu se litovat a myslet si, že já jsem na tom ještě hůř než druzí, že. Ale pro mne to je především vzpomínka, jaké to bylo, a navíc pro jiné podobné události skrz vzpomínky nacházím vždy zdroj naděje, že to bude lepší!
Jsou to čtyři měsíce od úrazu. Doma už moc necvičím, takové ty cviky na zvětšení rozsahu pohybu....., jen trochu činky, plavu prsa i kraul a občas protahuji svaly. Žiju už docela normálně, při pohybu i práci myslím na to, jak se hýbat - aby to bylo správně, neb odnaučovat špatné návyky je horší něž se naučit a zvyknout si vše dělat rovnou dobře.
Prsa plavu bez problémů, spíš mě u tohoto stylu bolí koleno, Kraul - když se dost natáčím, tak zvedám "nemocnou" ruku nad vodu a sto metrů vydržím. Pak to již bolí. Kolo je zdá s v pohodě. Co není v pohodě, je přední a boční rotace ruky. Jako třeba paže "do svícnu" - ať už vleže či vestoje. Spaní na levém boku - jen chvíli. Takže přikládám foto a ve snažení neustávám.

Zdravá ruka - nemocná ruka - obě naráz:

Zdravá strana - nemocná strana (před úrazem šly obě strany souměrně):