HRDLIČČIN ZVAL KU LÁSCE HLAS

Taky jste se učili ve škole ono "cukrúú, cukrúú"? Nikdy jsem v jejím zpěvu cukrování neslyšela, však dnešní wikipedie její hlas nazývá slabikami "gu gů gu". 

Mám pocit, že se s hrdličkami roztrhl pytel. Stejně jako se strakami a s vránami. Ono to nejspíš není tak, že by těchto druhů přibývalo, jen se víc stěhují blíž k městům a do jejich zahrad. Bydlíme v novém bytě ve vile třetí rok, a vran v zahradě přibylo, zatímco sýkorek a vrabců ubylo. Já být malou modřinkou, taky před vránou uteču (uletím).

Hrdličky mi chodí na balkón. Kdybych i teď sypala zrní do krmítka, ťukaly by mi do parapetu, jako že fakt mají chuť na slunečnici. Začnu sypat až na podzim.

Asi před měsícem jsem se vyklonila z balkónu u rodičů, a ejhle, přímo pod oknem ve smrkových větvích seděla hrdlička bez hnutí. Vida, má tam jistě dvě vajíčka (teda, je stejná jako straka a holub, hnízdo si neumí postavit, divím, se že jí ta vajíčka nespadnou mezi větvemi). A tak máme podívanou přímo pod oknem. Hrdlička sedí, sedí, sedí i v bouřce a ustála prudký déšť s vichrem, teď už hlídá svá dvě holoubátka, těm už rostou peříčka (pokud se tedy z pod mámina břicha dostanou ven na vzduch a já zrovna vykukuji, tak je zahlédnu). Za čtrnáct dní, až se vrátím z dovolené, tam už asi nikdo nebude... 

Maminka hrdličku taky hlídá, a tatínek si bere monokulár a stejně jen s mou pomocí najde světlý flek ve větvích, ale tak mu aspoň vyprávíme...