DOBA COVIDOVÁ - U KADEŘNÍKA

Je pátek, už od pondělí můžeme k holiči. Zatím jsem toho nevyužila, ale chci sdílet postřehy roku minulého, kdy kadeřnictví byla až na pár týdnů v létě celý rok zavřená.

Když jsem překročila čtyřicítku, tak bylo zřejmé, že už není nejvhodnější sem tam šedivý vlas vytrhávat, jak jsem to do té doby činila. Nastala doba barvení vlasů. V tom čtyřicetiletém mládí to je stále radost, zkoušíte odstíny, melíry, a když se neobarvíte, tak se dlouho nic neděje, o těch šedinách víte jen vy a vaše nejlepší kamarádka. Ani manžel si jich nevšiml. Uplynulo dalších deset patnáct let, a ejhle, radost se proměnila ve starost, nechci-li být prošedivělá, musím s tím něco dělat.

Nejsem proti bílým vlasům, nejsem proti platinovým vlasům, ani proti těm prošedivělým. Ale ruku na srdce, brunetám (a to hlavně starým brunetám) prošedivělé opravdu moc nesluší.

Nejsem proti stárnutí, není dobré ho za každou cenu skrývat a dělat se stále mladou, vždyť to by vlastně bylo směšné a nedůstojné, ale hezky vypadat přeci chceme, my ženy, pořád, tak pokud mohu kráse trochu pomoci, proč ne?

Zkoušela jsem Henu.

Výsledek za moc nestál. Je to už pár let, možná by dnes celý proces dopadl lépe, ale spokojená jsem nebyla. Pak jsem zkusila ještě jinou přírodní alternativu, a zase nic moc. Takže došlo na chemické barvy, účinkují pěkně, vlasy jak ze žurnálu.

Zkusila jsem barvit vlasy doma. Kdo se někdy barvil černou, tak pochopí. Černá vana, černé hřebeny, černé ručníky, černé ruce, černé tričko a poté i černé polštáře. Tehdy jsem se zařekla, že doma už nikdy víc, a raději že tu tisícovku dám paní kadeřnici, ale budu to mít se vším komfortem.

A pak si přijde COVID. Pořád jsem doufala, že to nebude nadlouho. Ale bylo. Tak jsem musela zajít do drogerie, vybrat si hezký odstín a zkusit barvit sama. Dneska už jsou lepší tuby, i s aplikátory, naučila mě s nimi pracovat dcera, kerá mi obarvila vlasy v době mé neschopnosti chůze po úrazu kolene před třemi lety. Tak snad to zvládnu sama?

Zvládla jsem. Vlasy mají hezkou barvu, ta drží a vypadá to skvěle. Ani koupelnu jsem nezničila. Za ten zavřený rok jsem se barvila celkem čtyřikrát (ale příště zas půjdu ke kadeřnici, že).

No jenže stříhání... sama zvládnu jen tak ofinu, ale víc ne. Takže jsem začala shánět kadeřnici, ke které bych mohla jít domů. Moje milovaná kadeřnice víla se odstěhovala do Boleslavi, okresy jsou zavřené... hm, tak jsem se zkontaktovala s ženou na sociální síti. Trochu jsem ji předem lustrovala - paní s vlastním salónem, s dlouholetou praxí, tak to zkusím. Mám adresu, telefon, je to blízko. Hodí mi klíče z okna, neb musím vyšlapat do pátého poschodí, a tam mne uvítala ve dveřích. Asi s úsměvem, ale přes roušku jsem mnoho neviděla.

První překvapení: Kolem nohou se mi otřela kočka.

Druhé překvapení: Není kam dát kabelku a bundu.

Třetí překvapení: Nacpaná koupelna věcmi, tak to nějak na tou vanou s mytím vlasů zvládneme.

Čtvrté překvapení: Židle pro mne v kuchyni a zrcadlo žádné.

Páté a největší překvapení: V kuchyni prosím žije deset koček. Celý byt je přizpůsobený těmto stvořením, milovaným a opečovávaným. Několik kočičích toalet, škrabadlo až ke stropu, misky na jídlo pěkně v řadě, fontánka s vodou, všude místečka s polštáři, pekáč na sypané krmení na stole. Ale co, kočičky jsou milé, nevrčí, nesyčí, sedí a hledí si svého. Mezitím mám na hlavě nový tupý sestřih a jdu domů spokojená.