ČOKOLÁDA

                                                                                                          Čokoládu miluju.

Nevím, jak je to možné, pořád je nějaká čokoška doma.... a to ji  nikdy nekupuji. Ano, na vině je Kája (!), má ji totiž taky moc rád a po večerech mě s ní pokouší a já aspoň na její kousek neodolám. Většinou to u nás bývá Lindtka. (Když už to jíme, tak kvalitně a chutně).

Ale dnes se nebudu zamýšlet nad užitečností nebo naopak závadností pojídání čokolády. Dnes se ze mě stala elektrikářka!

To, že se svorkovnici říká "čokoláda", to vím. To, že spojuje různé drátky, vím taky. Že k tomu potřebujete šroubovák, dobré oči a vypnout proud, to vím taky.

Dnes jsem přišla ke svým rodičům - a tatínek hned ve dveřích mě uvítal větou: "Já jsem smutný!". Naskočila mi hned v mysli obava, jestli se mu nezhoršilo vidění, nebolí ho kolena, co dalšího se mohlo stát, vždyť mu je devadesát tři? - to už opravdu nevíme dne ani hodiny a počítám s ledasčím.

Byla to ta lepší varianta. Vzápětí mi tatínek svůj smutek vysvětlil: "Ztratil jsem šroubek. A už na štafle nechci znovu lézt, motá se mi hlava."

V kuchyni blikal pětapadesátiletý lustr a tatínek ho chtěl spravit. Vytáhl štafle a našel nahoře u stropu uvolněný spoj. Naneštěstí mu vypadl ten šroubek, měl sice v zásobě i jiné, ale už se neodvážil na štafle znovu lézt. Já jsem šroubek na zemi našla, nožem zkrátila bužírku kolem drátku, aby se tam lépe uchytil (povedlo se napotřetí), zašroubovala, a je to. Lustr svítí.