CO MĚ KAREL NAUČIL, část 3.

Píšu článek na Valentýna. A jeho obsah je jen důkaz toho, jak mne Karel miloval... a miluje.

Lyže jsem znala jen tak z obrázků. A v sedmé třídě byl hnedle lyžařský výcvik, takže jsem někde u kamarádek zapůjčila lyže i boty, oteplováky jsem neměla, ale nějaké kalhoty, snad manžestráky? Vůbec netuším, je to tak dávno.

Vyjeli jsme se třídou autobusem, někam do hor, nepamatuji se, neb autobus se řítil zatáčkami prom mne neznámou krajinou a neznámými vesnicemi. Pak přišlo rozřazování do skupin. Všichni nějak na ukázku sjeli část kopce, a dole pod ním jsme postávaly dvě holky. Já a Zuzka. Obě jsme v životě nelyžovaly (ale sáňkovaly, to jo, z Ještědu na Pláně!). Obě jsme se rok před tím přistěhovaly z teplých krajin. Ona z Varů a já z Polabí. Ten týden jsme nějak přežili, užili si i nějakou legraci, když jsme museli cestou z kopce sebrat hašlerku. Padala jsem jak hruška, ale naučila jsem se stromeček (vlek tam nebyl), obrátit se, sjet, točit a zastavit. Nejsem sportovní talent, docela mě to bavilo, takže mi pak rodiče koupili nějaké levné lyže i boty, a já jsem je nikdy nepoužila, nebylo s kým.

Druhé lyžování bylo ve druháku na střední. Sjela jsem asi čtyři boule a pak si udělala výron, takže nic.

Pak jsme zkusili běžky. Jizerky nebyly zimní posilovnou jako dnes, tak jsem i došla, kam bylo potřeba (běhání to vskutku nebylo, ale sílu v rukách jsem ještě měla).  Při každém sjezdu s kopce dolů jsem potichu a někdy i nahlas zpívala, něco ve stylu "Blíž tobě, Bože můj". No a při další vyjížďce, to jsem byla těhotná a právě jsem cítila první pohyby děťátka, jsem spadla a dva dny pohyby necítila. Chlapeček se ale později dobře narodil :). Pak jsem někomu, fakt nevím komu, půjčila běžkařské boty, dotýčný/á mi je nevrátil/la, a já jsem se vůbec nezlobila.

Uplynulo mnoho let, a přišel Karel. Severský to typ, lyžuje výborně, letí jako střela, radost pokoukat. A že jezdí každý rok s kamarády do Alp, takže pojedeme! Půčíme lyže na místě a uvidíme. Láska dělá divy. Na to, že neumím lyžovat, jen kývnul, a nejspíš mi nevěřil. Na kopci na sjezdovce jsem ho zarazila otázkou, jak se to zapíná? Zpozorněl. A pak to začalo. Neuměla jsem ani na rovině, natož z kopce. Sjezdovka měla 4km, jeli jsme ji celý den. Gluhwine v údolí zahnal moje slzičky. Večer pak viděl ty modřiny, spíš podlitiny na mém zadečku i na stehnech, a tak ráno nelenil, v samošce u sjezdovky koupil polštářek, z poloviny ho vykuchal, já jsem na toaletě nacpala do oteplováků, a jeli jsme zas. Když uběhl týden, sjela jsem celou čtyřkilometrovou sjezdovku bez pádu, a to hnedle asi šestkrát za sebou.

Pak jsme spolu jezdili lyžovat pravidelně na pár dní před Vánoci a na týden s kamarády v únoru - březnu. Nepokládám se za lyžařku, styl u mne nehledejte, ale jezdím, docela i rychle, takže na mne nikdo nemusí u lanovky čekat víc jak půl minuty. Alpy mne nadchly. Ty výhledy, slunce, jiskřivý sníh... I mlha (není-li dlouho) má své kouzlo, jezdila jsem i po "bramborách", po boulích, po ledě, naučila jsem se na pomě i na kotvě, ale to jen vyjímečně, vyhledáváme totiž vyhřívané sedačky... A vyhřátou terásku, ach, oběd a nápoje - ujíždím na rakouském Germknödlu, na Williams birne a Bombardino - to aspoň jedenkrát za pobyt musí být!!

A pak přišlo to polámané koleno. Je to již čtyři roky, kdy se to stalo. Ještě jednou od té doby jsem lyžovala, před dvěma lety. S přáteli jsme odjeli do Alp,  tam jsem vzala běžky a trénovala po rovině podél potoka, zatím co ostatní lámali kopce na sjezdovkách.  (To bylo městečko Lech). Pak přišel covid.... a nic. Letos taky nic, neb do Rakouska nás stále nepustí. Škoda. Co bude dál, nevím. Přichází čas, kdy se navíc musím dívat do občanky, než někam vyrazím!