CO DĚLÁM, KDYŽ NIC NEDĚLÁM, část 1.

To zní jako oxymoron, že...

Nevím, jak to mají muži. Já od dětství, když nic nedělám, beru do ruky jehlice nebo háček a něco hezkého (alespoň se o to snažím) pletu a háčkuju.

Když jsem v sedmnácti účinkovala v televizním pořadu "Hrají si pro potěšení", kromě natáčení samotné hry na varhany v krásné radniční budově v Liberci a kromě nějakých fotek ze školy, kromě rozhovoru ve studiu v Praze, jsem předvedla, co jiného dělám ve volném čase, pokud tedy nehraji na klavír (varhany). Přinesla jsem asi pět vlastoručně vyrobených svetrů na focení.

Tehdy jsem pletla pořád. I ve škole o hodinách, pod lavicí... Seděla jsem v první lavici hned pod katedrou, která stála na stupínku, a ono to docela šlo...  Pletla jsem později i u televize, s návštěvami, ba dokonce s knížkou. To už nebylo tak super. Pletla jsem pro radost, a také z touhy mít nějaký jiný kus oděvu než ostatní holky. Upletla jsem halenku sestře, pak svetřík tchýni, vestu švagrovi, něco i svým dětem. Naučila mne to samozřejmě maminka, která pletla vždy krásněji než já, její žerzej byl jak strojový. Já jsem si vybírala raději dírkované motivy nebo aspoň bláznivé střihy.

Jak šel čas, přestávala jsem chodit všude s klubíčkem a jehlicemi či háčkem. V obchodě se objevila spousta zajímavých modelů a nutnost něco sama vytvořit padla vniveč. Na dovolené jsem ovšem vždycky nový model vyrobila.

Pak jsem se rozvedla a znovu vdala, a to na pletení nebyl čas. V zamilovanosti bylo potřeba chodit ven, do restaurací, cestovat, sdílet s milovaným každou minutu něčím společným. To trvalo dvanáct let. Pak jsem po úrazu kolene lehla a opravdu neměla co dělat. Došlo na pletení. Za ty dva měsíce, kdy jsem jen ležela či seděla s nataženou nohou v ortéze, jsem upletla pět svetrů. Podařily se, ale postupně ze skříně zase zmizely... nepotřebovala jsem je. Navíc jsem si v nich připadala jak velbloud, ono jinak vypadá v pleteném svetříku holka padesátikilová a jinak šedesátikilová (a víc, bohužel). Jeden svetr jsem si nechala, je huňatý a k ohni bude fajn.

A poté mne v ručních pracích zas povzbudila snacha. Háčkujeme spolu chobotničky pro kulíšky, pleteme deky, pak háčkujeme košíčky... A je to prima. Kávička, rozhovor, a nebo taky jsem sama se sebou, potichu.

Vlastně nejde zcela o ten výrobek. Mít nový svetr je podružné. Jde o uvolnění, cvičí se koncentrace, přichází pocit štěstí. Nedám na ruční práce dopustit!