ČLOVĚK MÍNÍ, PÁN BŮH MĚNÍ.

Myslím, že základní problém u lyžařského sportu je, že mi chybí ty naježděné hodiny z dětství. Pocházím z Polabí, kde se prostě nelyžuje. Nyní bydlím v horách, kde je tomu přesně naopak. A Karel mne k lyžování jemně přivinul. Zima (sníh a slunce a VÝHLEDY) v Alpách nemají konkurenci, proto tam moc ráda poslední roky jezdím.

Před čtyřmi lety jsem si na sjezdovkách přetrhala dva kolenní vazy a poničila menisky. Celkem úspěšně jsem zvládla rehabilitaci a odmítla plastiku, po těch čtyřech letech se cítím moc dobře, koleno nelítá, bolí jen vyjímečně a s následnými omezeními vyplývajícími z úrazu jsem se naučila žít.

Letos jsme po otevření hranic pro neočkované odjeli do Alp zase. Vzala jsem běžky, na nich to přeci není nic těžkého, když je nádherná stopa a nádherný sníh. Takže první den pěšky,

druhý den na běžkách sama

a třetí den stejnou trasu opačným směrem s manželem, který jinak sjezdoval v příkrých stráních vysokohorských Alp s kamarády. A co se nestane, ve stopě, která je krásná, na rovině, v rychlosti, která je minimální, se prostě skácím. Nevím proč, možná se ohlížím na Káju, možná jsem špatně zapíchla hůlku?, padám na levý bok, dávám si majzla, abych si neublížila v kolenou, a dopadám na levé rameno. Hned jsem věděla, že nevstanu a že je to špatné. Karel mi sundá lyže, já přes čtyři po drahné chvíli vstanu, odmotávám šátek z krku a nechám si ho uvázat přes pokrčenou ruku, bolí, bolí, au au. Ze vřerejška vím, že tak dvěstě metrů odsud je silnice, lavička, kde počkám, než Kája dojede k zastávce skibusu, tím pro auto do hotelu a zpět pro mne a k lékaři. To celé tak 90 min, pak rtg, fraktura humeru, fixace do ortézy a prý nutná operace. Tu ale chceme každopádně až doma, tak balíme, odjíždíme a objednáváme se na traumačku v Liberci.

Lékař stav vyhodnotil tak, že stačí konzervativní léčba. Tak jako tak je to na několik týdnů, poté rehabilitace.

No a já bych zas mohla psát, co můžu a co nemůžu. Byl by to dlouhý výčet, nejtěžší je lehnout si na záda a pak zase vstát. Nejde se ohnout a cokoli udělat u země. Neukrojím si chleba a neotevřu kelímek s krémem na obličej. Je neděle, tedy čtvrtý den od úrazu, už celkem snadno sednu a vstanu ze židle i na toaletě. Se sprchováním pomůže Kája, na fénování se vybodnu, na manikúru nemůžu, do práce samozřejmě taky ne, svoji denní péči u rodičů několik týdnů nedám, a sháním paní na úklid. Tak mi držte palce, ať se vše dobře zhojí a ať se mi daří zůstat veselá.

Prostě v Alpách je krásně i pěšky a u toho už zůstanu.

Pěšky: Rok 2019 Ried

Rok 2020 Lech