CHCI SI NOSIT, CO CHCI

Nemám na módě ráda několik věcí. Nemyslím tím Paní Módu, ale módu diktovanou velkými výrobními korporacemi.

Tak jednak se mi nelíbí každých čtvrt roku nová módní kolekce, nová vlna v oblékání, nové módní barvy, jakoby ty minulé byly špatné, nové střihy jsou dobré a ty staré jsou zcela pasé... Jsem trochu konzerva, pomaleji si zvykám (třeba na špičaté boty, a když si konečně zvyknu, tak zas jsou v módě kulaté špičky nebo boty bez podpadků...). Vadí mi, když chci růžový kabátek a zrovna ty dva roky se jediný v obchodě neobjeví. A příště zas nebude žlutý nebo zelený...

Nemám ráda módní přehlídky, na kterých se předvádí oblečení, které nelze nosit. Jsem natolik praktická, že mi to přijde jako vyhazování peněz i zahazování umu. A pokud se manekýny neusmívají, je celá přehlídka v háji.

Také se mi nelíbí známkování a kritizování odění známých a slavných osobností při různých veřejných akcích. Často se s kritizující osobou neshodnu, a - co je komu po tom, jak je žena nalíčená a oblečená? Pokud to není přímo vulgární a do nebe volající nevhodnost vůči požadavkům dresscode, ať si oblékne kdo chce co chce. Nakonec se shodneme, že mužům stejně nejvíc sluší oblek s košilí a ženě dlouhé (krátké) koktejlky.

Nemám ráda plýtvání. Takže s tím souvisí i móda. Mám-li kvalitní a hezký kousek, budu si ho nosit třeba deset let.

Mým vzorem je paní Anna Olšanská. Kdesi řekla, že si chce stárnout po svém. Miluje barvy, vzdušnost, eleganci, krásné boty, elegantně se líčí a stále se usmívá. Já taky miluji barvy, zářivé a výrazné i měkké a pastelové, oblékám se podle nálady, klidně si vezmu velký šperk, vezmu si krátkou sukni (rozuměj, lehce nad kolena), a pokud se mi chce, klidně i klobouk. A moc se těším, až bude opravdové jaro a bude stačit místo kabátu či bundy lehké sáčko přes šaty.

Taky si chci stárnout po svém.