ALPY 2022

Hurá, jsou zase po covidu otevřené hranice a možnosti cestovat...

S manželem jsme se nerozpakovali ani minutu. Kamarádi už mají zálohovaný hotel, zjišťujeme, že zůstal jeden pokoj volný i pro nás. Balíme, domluvíme nezbytnosti v Čechách, odvolávám zaplacený plavecký kurz a kamarádům věnujeme lístky do divadla, ještě oslavíme jeden rok milého vnoučka a v neděli ráno frčíme.

Kus za Landeckem je středisko Ischgl a Galtur. Tam bydlíme, jsme šestnátset metrů vysoko a hory s lanovkami se vypínají skoro ke třem tisícům. Strmé a ostré vrcholy. Máme radost, obloha nemůže být čistší...

Sjezdovky jsem nechala doma. Bojím se, po minulých zkušenostech se není co divit. Ani v občance mě už nic nepovzbuzuje dělat další sportovní rekordy.

Naštěstí jsme ve vyspělém Rakousku. Myslí tu na všechny.... V dlouhém údolí jsou běžecké trasy a také trasy pro pěší. První den tedy zkoumám běžeckou trať pěšky. Je nádherná! WINTERWANDERWEGE je krásně značená, mám ještě mapu, chodím, kochám se, fotím, trochu bloudím, ale nakonec mi to dalo 8km, to stačí, bolí nožičky. Skibusem ještě čtyři zastávky k hotelu, kupuji si jogurt a housku, sprcha a pod peřinu... Pak se vrací manžel a s kamarády u večeře záříme radostí, spokojeností, někteří srší vtipem, šumivé víno zpříjemňuje večer.

Druhý den tedy všichni jedou lanovkou k nebi a já pěkně na běžkách údolím z Ischglu domů. Část cesty se docela dost zvedá ke kapli postavené nad údolím, nejspíš vystavené jako vzpomínka na neštěsí, jež se stalo před lety nad roklí. Na poslední fotce jsou kamarádi, měli se výborně!

No a tady je upomínka na nedávné (1999) neštěstí, kdy lavina během 50ti sekund zabila víc než tři desítky lidí a třicet domů, které ani nestály v ohrožené zóně. Poté byly vystavěny protilavinové zdi a ocelové ploty.

Další den jsme vyjeli s Karlem na běžky spolu. Opačným směrem, podél vody z kopce. Krása, krása! Dokonce zjišťuji, že mohu i plužit, to i ještě před dvěma lety fakt nešlo, koleno říkalo ne-e. Ovšem fotka je jen jedna:

Proč? Návrat domů je neslavný, no, co se dá dělat. O tom až zítra, píšu totiž jen jednou rukou a občas se mi derou do očí slzičky bolesti.