21.8.1968 - 21.8.2018

Byla jsem malá holka, ještě jsem ani nezačala první třídu. Zato starší sestřička velice záhy sdělovala, co už umí, třeba aktuální "Ivane, idi damoj".

Ničemu jsem nerozuměla. Ale záhy po vypuknutí okupace jezdily tanky kolem našeho domu. Jeden, druhý, třetí, stála jsem u železné brány na dvorku a počítala. Občas nějaký "rusák", jak jsme jim říkali, otočil hlavu, a já mu zamávala. Takoví kluci to byli... Ale rodiče mne nenechali se dívat. Měli strach. Oba zažili válku, oba pamatovali osmačtyřicátý, milovali Masaryka a Dubčeka...a teď toto? Jak ti mocipáni toto mohli dopustit? Byli jsme bezradní.

Od té doby jsme museli na svátky jako Den práce či 28. říjen vylepovat vlaječky do oken. Nejen naše české vlajky, ale taky ty červené, se srpem a kladivem.

Teta vzpomíná, jak se u ní doma stavil ruský hošík, chtěl napít, a byl celý zmatený - vždyť ho poslali bojovat, pomoci naší zemi, a tady nebylo komu pomáhat, nebylo proč bojovat.  Dostal napít i najíst...

Tanky, vojenská vozidla i ruské vojáky jsem vídala často. Blízko našeho bydliště měli zabrané lesy. Nesměli jsme na houby, na výlety, natož trempovat. Bylo to nebezpečné - politicky i prakticky.

Tam, kde je dnes Mirákulum (u Lysé nad Labem), stály ruské domy, a taky obchody. Ruské paničky, ženy důstojníků, v pravých kožiších, měly vždycky dostatek zboží, a našinec zíral jen na prázdné pulty.

Není co oslavovat. Ale je nutné tuto okupaci připomínat - vždyť to není tak dávno. A důsledky, ... škoda, přeškoda ztraceného času a spousty perzekuovaných a zabitých našich lidí.